Zamyslete se přátelé a pátrejte ve svých vzpomínkách. Kdy jste na obrazovkách ČT viděli skutečně hodnotný film, či seriál? Nepamatujete se? Není divu. To, čím nás poslední roky krmí ČT a komerční televize nemá nic společného s kulturou ducha.  Ročně ČT platíme cca. 7 miliard korun. Co nám za to poskytují? ČT4 sport. Formuli F1 nepřenáší, RolandA GarrosE, US a Australia Open zřídka. Kvalitní fotbal vzácně. A na ČT2? Válečné a tajné operace, ve kterých vždy vítězí báječní amíci. Japonští a němečtí tupci neměli nikdy šanci. Rusové sice osvobodili většinu Evropy za cenu cca 28 milionu svých padlých, nicméně ČT dělá vše, aby se historie přepsala dle instrukcí odkudsi a změnila dějiny.

Jiří Jaroš Nickeli, Tábor 26.10.2019

     Současné Česko je rozděleno na tři velké tábory Jeden prezidenta Beneše hájí. Druhý Beneše haní, pomlouvá a nepříčetně o něm lže. Třetí tábor je mlčící a ten, žel nevědomě, nahrává pomlouvačům. V republice existují *dva deklaratorní zákony* a jeden i druhý praví totéž. Že TGM a Beneš se zasloužili o stát. Žádný stát světa by nemohl ustanovit takové zákony, které by stejně uznávaly zásluhy prezidenta Osvoboditele, i prezidenta Budovatele, o němž hanobitelé tvrdí, že to byl zrádce!

Z vyprávění jednoho z přátel, jako motto.          

   „Měl jsem v noci sen. Tak hrozný, že jsem se až zpotil. Zdálo se mi, že se zaváděním inkluze do škol by se mělo jít dál, až do státní správy. Na každém ministerstvu by mělo být povinné procento mentálně retardovaných úředníků, ve vládě povinné procento mentálně retardovaných ministrů, v parlamentu povinné procento mentálně retardovaných poslanců, u každého soudu povinné procento mentálně retardovaných soudců… Ale pak jsem se probudil a zjistil jsem, že tenhle nápad přede mnou už dávno realizovali jiní.“

   Možná, že ten náš přítel si četl fejetony Jana Nerudy a pokusil se po jeho vzoru také zplodit podobná dílka. A kupodivu, i když to byl nesmělý amatérský pokus, povedlo se mu to víc než dobře. Protože v těch pár řádcích, a obzvláště v té poslední větě, jsou výstižně zachycena slova, která od lidé slýcháváme v poslední době až příliš často. A bohužel jsou to slova, která jen reagují na některé objektivní situace.

                                                                                               NÁRODNÍ PROSPERITA

   Dvě slova, dva názvy, ale obě v sobě skrývají stejně hrůzné nebezpečí. A obě specifikují “společensko-politický prostředek”, který někteří nepříliš seriózní politici velmi rádi využívají ve svůj prospěch při politickém soupeření. Prvé se zrodilo v roce 1949, když nám tu vítězové “25. února” zakládali “Československý svaz mládeže” (ČSM) a po vzoru sovětů také jeho mladistvou odnož “Pionýra”, která se dožila věku 40 let. Pionýrské organizace, které se staly nedílnou součástí škol 1. stupně, byly po celá ta léta poslušným nástrojem totalitního režimu, sdružujícím “dobrovolně povinně” pionýry a pionýrky, podle hesla “vždy připraven” pohotové vyrazit s praporečky a mávátky do ulic podpořit houfně manifestace organizované vládnoucí stranou k různým výročím, a tím světu dokazovat, spolu s ČSM přejmenovaným na SSM, že i naše mladé generace stojí neochvějně za vládním režimem, hezky po vzoru svých sovětských idolů ...

Z blogu Františka Matějky.

   V roce 1989 jsem sedl do autobusu, abych se mohl přidat k ostatním. Cinkal jsem klíči na Václaváku v Praze a chtěl svobodu. Bylo mi 19. Uplynulo 30 let a já se rozhlížím kolem a hledám, kde ta svoboda je. Když jsem tam tehdy stál, říkal jsem si, že teď to přijde. Konec komisí a institucí kontrolujících a schvalujících, jestli je člověk dostatečně politicky uvědomělý, aby mohl dělat to či ono. Konec systémové buzerace. Konec popotahování lidí za to, že ve veřejném prostoru řeknou nahlas, co si myslí. Konec vyhazování ze zaměstnání za politické postoje. Konec doby, kdy lidé mluvili jinak doma a jinak v práci, aby neměli problémy. Konec udávání, šmírování, nasazování provokatérů. Konec vlády jedné strany. Konec jediné správné pravdy.

   To, čím nás v posledních letech tak milostivě “Evropská unie”, respektive její bruselská administrativa obdarovává, nelze ani náhodou nazvat dobrodiním. Tyto její produkty, dílo eurounijní byrokracie, jsou spíše dobře maskovanými a do demokratického roucha zahalenými virtuálními důtkami, jaké se kdysi používaly na neposlušné na galejích.  A aby jim to klapalo tak už předem ti slavní bruselští byrokraté i jejich představení zřejmě pokládají občany členských států jen za “nevychovaný dav”, který je zapotřebí průběžně “umravňovat” vhodnými vyhláškami, tak si v patřičném časovém předstihu zajistili neodmítnutelnost takových vyhlášek “dobrovolně všemi účastnickými státy schváleným zákonem”, který jim to zajišťuje. A teprve nyní se lidem v hlavách rozsvěcuje, kam ten zákon mířil a jak nám všem ruce nenápadně svázal. Že jím byly uzákoněny “virtuální důtky” na všechny neposlušné, kteří nechtějí ono “eurounijní dobrodiní” pochopit a bez odporu přijmout.

   Tak nám zase celosvětově studenti stávkují za klima. Gréta řekla a tak se prý bude stávkovat celý týden po dobu, co tam v New Yorku bude ta klima konference. Dokonce se studenti tím tak nabudili, že vyzvali dospělé, aby také šli stávkovat. Koneckonců i oni přece za to mohou a tak chtějí-li mít nějakou budoucnost, měli by se přidat.    

   Podle zpráv z tisku naše „Bezpečnostní informační služba“ – BIS – varuje před domobranci připravujícími se údajně připravují na třetí světovou válku. Takže ten „orgán“, který má chránit republiku před nekalými vlivy zvenčí i z domova, a pro který by mělo být vlastenectví lidí kladnou devizou, hledá nebezpečí právě mezi vlastenecky smýšlejícími občany. Že mohou být projevy vlastenectví někým pokládány za nebezpečné je pro nás otřesné pomyšlení. I ptáme se, co se to děje a kam to spěje … ? ? ?

   Prozatím se Západ s Východem, ale i s Blízkým východem a s dalekou Asií, jen neustále nesmyslně pošťuchoval natolik, že to už signalizovalo možný válečný konflikt, do kterého by mohly být zapleteny snad všechny části našeho světa. Konflikt, který by mohl zničit ne Zemi veškerý život. Po vzruchu věčně toužící novináře to však zřejmě byla jen mediální hra, která jim poskytovala dostatek adrenalinu. Takže texty, které by mířily k uklidnění světové rozháranosti, ledabyle pomíjeli. Ale nyní se už situace začala natolik vyhrocovat, že hned dva velcí politici, jeden ze Západu a druhý z Východu, se rozhodli vážně lidstvo oslovit. A tak jsme si řekli, že když je přehlížejí velká média, jejich slova alespoň na našich občanských stránkách ve zkrácené formě zveřejníme. Aby se dostala k co největšímu počtu našich občanů.

Žijeme v hrozné době. Před listopadem ´89 jsme žehrali – sice ne vždy všichni – na komunistickými nomenklaturami řízený a ovládaný režim. A po listopadu ´89 jásali nad nečekaně přicházející svobodu – a zas ne všichni – a vůbec nás nenapadlo, že by se ještě někdy mohlo opakovat něco z toho co jsme prožívali před tím listopadem. A hle, ono se to přece jen z části vrátilo. A dokonce svým způsobem i dnes kopírují někteří lidé určité chování některých nepříliš dobrých Čechů z času válečného Protektorátu. Kdy tenkrát, a i za času nadvlády komunistických kádrů, mezi námi žili spoluobčané – a nebylo jich zas tak málo – kteří ve vládnoucím systému nalezli cestu k tomu, jak si vylepšit své vlastní postavení, a jakmile pojali pouhé podezření o tom, že někdo ze spoluobčanů by mohl úsilí vládnoucích orgánů nějak sabotovat, odhodivši veškeré morální zásady spěchali to příslušným represivním orgánům ohlásit. Říkalo se jim tehdy “kolaboranti” a na ta jejich podezření mnozí poctiví lidé přišli o svobodu a někdy i o život …

Bývalý ministr zdravotnictví MUDr. Ivan David si na internetu povzdechl slovy:

   “Tisíce bezdomovců se pohybují v ulicích. Jen blbec tvrdí, že dobrovolně. V ulicích měst se pohybují desítky tisíc bezdomovců a jen blbec může tvrdit, že se dobrovolně rozhodli pro tento „životní styl. A zároveň také statisíce lidí žije ve strachu z exekuce.”

   Když to Bruselu nevycházelo s distribucí migrantů po dobrém, rozhodli se jít na to od lesa. Náš premiér jim k otázce přijímání migrantů narovinu řekl, že na nějaké “přerozdělování migrantů” po Evropě naše republika nepřistoupí. A tak Brusel zmobilizoval partu „bruselských organizátorů”, aby za pomoci „neodmítnutelného doporučení“ - které jsme podle jejich názoru jako „spořádaní Evropané“ povinni respektovat – na nás nastražili záludnou past. A našli si pro to u nás vhodného „náhončího“, který nás do té pasti má nasměrovat. A našemu panu ministru vnitra Hamáčkovi, respektive sociálním demokratům, kteří se cítí v koalici utlačováni, to přišlo vhod do krámu v pravý čas. A tak vnitro rozhodlo, že:

    Za časů mého raného mládí vodili rodičové své nezbedné děti na Matějské pouti do tzv. “Domu hrůzy”, aby je trochu vystrašili a pak, když dítě začalo doma opět vyvádět, mu pohrozili: “Když nepřestaneš půjdeš do domu hrůzy a necháme tě tam. Strach udělal své a rodiče měli pokoj. Zlobil anebo zlobilka se přestali předvádět. A strach dokáží využít i politici. Neboť pomocí strachu se s lidmi dá bezvadně manipulovat. Například dnes „strach z globálního oteplování“ odvádí mladé lidi přímo houfně bezhlavě od reality.

     Milí přátelé, blíží se třicáté výročí čehosi, co kdosi nazval sametovou revolucí. Máme-li být na co hrdí, tak především na to, že při onom mocenském převratu netekla krev. Zbavili jsme se totality s lidskou tváří, abychom otevřeli brány totalitě nelidské, cenzuru projevu jsme zavrhli, abychom ji povýšili na cenzuru myšlení. Taková je alespoň moje draze zaplacená zkušenost, která si ovšem neosobuje právo tvrdit, že úhel jejího pohledu je ten jediný správný. Je však opravdu co oslavovat? Není těžké odhadnout, která masmédia už dnes k výročí oné události vyrábějí prefabrikáty odhalující, jaké že štěstí nás to tenkrát potkalo. A ruku v ruce s tím i fejky o událostech v uplynulých třiceti letech, o mírumilovných akcích NATO či USA, o obranném charakteru základen budovaných podél hranic Ruska, o svobodě vývozu majdanovské demokracie a pochopitelně o ďábelském Putinovi, který svojí propagandou ovlivňuje snad i pohyb galaxií.         

Postřeh Petra Hanniga z návštěvy antikvariátu.

Scéna: Slečna za pultem, za ní na stěně visí velká fotografie Jana Wericha a hned vedle Oldřich Nový.

Účinkující: Já a slečna za pultem.

Já: Slečno, kolik stojí ty fotografie?     Slečna: Těch dvou chlapů?

Já: Ano, těch dvou herců.      

Slečna: Sé musím zeptat. A to sou herci?

Já: Ano, to jsou, respektive za svého života herci byli. Vy opravdu nevíte, kdo na těch fotografiích je?

Slečna: Nééé! Akorát toho s bradkou jsem viděla, jako malá, v nějaký pohádce.