Ing. Jiří Krutina, z archivu Českých národních listů zkráceno.

   Není pravdou, že II. světovou válku rozpoutali nějací neurčití dospělí, jak se občas v mediích ozývá, ale byly to Němci, kteří si do svého čela zvolili A. Hitlera a zcela většinově jej podporovali v jeho agresivní státní politice vycházející po staletí udržované německé filozofii pangermanismu a z ní plynoucího oprávnění zotročit a ovládnout méněcenné Slovany, Romy, Židy a zabrat jejich území. Války se nedějí nějakou náhodou ...

   “Chcete-li znát pravdu, dejte sluchu těm, kterým zakazují mluvit,” radí jedna ze starých moudrostí. A velice se to hodí právě pro naši současnost, v níž někteří hysteričtí pomatenci útočí na pana prezidenta Zemana za to, že ve věci kolem nebezpečné otravné látky “Novičok” se odvážil veřejně pronést pravdu. Dávají mu za zlé nejen to, že si v rámci svých pravomocí nechal prošetřit zda je pravdou že Česká republika měla ten “Novičok”na svém území, jak tvrdí Rusové, ale především to, že na základě neutajované zprávy armádní výzvědné služby nahlas všem oznámil, že “Novičok”, nebo látka tomuto velice podobná, se skutečně na území České republiky nacházel, ale jen v miligramovém množství, a že s ním byly prováděny jenom laboratorní zkoušky.

   Mnozí naši politici, a tedy lidé všeho schopní, to jsou prý samí “odborníci”. Již od roku 1989 přece v širokém rozsahu zvládali odborně korupci, zlodějny, podvody a lži všeho druhu, lokajsky se pevně vinuli k EU, NATO i k Americe a pilně nám všem "házeli písek očí". Poslední takovou přímo exklusivní ukázkou "metáním písku" je právě nyní probíhající jednání o sestavování vlády ČR.

   Zcela náhodou, právě v čase, kdy celá země s napětím sleduje zatím pořád ještě marné pokusy premiéra o sestavení plnohodnotné vlády, střetly se ve stejném čase dvě významné události, což zadalo příčinu k pobouření určitých částí naší rozhárané společnosti. V Praze se uskutečnila poslední fáze pietního převozu ostatků českého kardinála Josefa Berana z Říma, zakončená slavnostní mší v pražské “katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha”, kterou celebroval současný náš kardinál Dominik Duka. A v Nymburce se zároveň konal sjezd KSČM.

   Pro většinu kulturního světa jsme se stali jen směšným státečkem, který se nechal “opít rohlíkem” a vpustil do země nekontrolovatelnou hordu novodobých conquistadorů, nemálo podobných španělským dobyvatelům zemí jižní Ameriky v XVI. století. (Cortéz, Pizzaro a další). Také těm novodobým především šlo o osobní obohacení, stejně jako těm středověkým! A my jsme jim ten vpád nejen nezatrhli, ale dovolili jsme novému “velikánovi našich dějin” V. Havlovi a jeho partě, aby je k nám s otevřenou náručí pozvali.

   Málokdo si dnes uvědomuje, že mezi vzděláním a vzdělaností je velký rozdíl. Že dosažený stupeň vzdělání, a na něj navázané tituly, jsou jen povšechným ukazatelem, kdežto vzdělanost člověka závisí na tom, jak člověk dokáže své vzdělání vylepšovat a potom dál uplatňovat v praktickém životě.

   Bohužel po živelně rozjásaném “listopadu 1989” se oblast vzdělávání, to jest školství, dočkala ne vždy zcela uvážlivých změn. Ve snaze dosáhnout rychle vyšších počtů absolventů středních škol schopných pokračování na školách vysokých, byl novými reformátory iniciován lavinovitý nárůst počtů středních škol gymnasiálního typu a zároveň byly do pozadí zatlačovány klasické průmyslovky a učňovské školství rychle zanikalo.

   Po vypuknutí “sametové revoluce” se začal razit novodobý trend nastavený Václavem Havlem, podle něhož vše co existovalo před jeho nástupem k moci bylo nedostatečné a špatné natolik, že se to muselo rozmetat a založit nově, podle evropských hledisek. Ale starší pedagogičtí odborníci, které ještě nový trend nenakazil, byli v té době přesvědčeni, že situace tak hrozná zs není, že naše školství má v Evropě stále ještě vysokou úroveň, a že tedy stačí jej zbavit ideologických nánosů minulosti. Bohužel nedostalo se jim sluchu.

   Ona údajná nízká úroveň vzdělanosti celé naší společnosti byla totiž také jedním z problémů, které po listopadu 1989 Václava Havla tížily. Zdá se, že pro něho to byl problém mimořádně, protože i do této oblasti důkladně zašťoural, jak měl ve zvyku. A to stačilo na to, aby se zmíněného problému chopila partička jeho nejbližších nohsledů, která se ochotně problému ujala a nastartovala základní všestrannou reformu našeho školského systému.

   Švýcarsko – země se sedmi milionovou populací – má armádu o síle 1.365.220 vojáků (údaj z roku 2010). Profesionálních je z nich však pouze 3.600 příslušníků letectva, speciálních jednotek a výcvikových instruktorů. Ostatní jsou příslušníky milice. Každý dospělý muž při dosažení věku 19 let „vyfasuje“ od státu erární automatickou útočnou pušku SiG-550, nebo SiG-751 a pistoli Glock-21, a k nim tisíc nábojů. A k tomu kompletní výstroj. Od uniforem, bot, stanu, lopaty až po kolo. Toto vše má doma každý voják, který absolvuje podle druhu zbraně základní výcvik v délce 18 až 21 týdnů.

   Když jsme 23.2.1015 na tuto naši stránku zavěšovali článek „Jenom idiot si může přát válku s Ruskem“, tak už tehdy nám bylo jasné, že v USA i evropském západě jsou síly, které mají na rozpoutání války s Ruskem eminentní zájem. A bylo nám jasné, že jejich snahy se budou dále stupňovat. Vždyť Spojené státy americké po své „válce severu proti jihu“ vstoupily do dnešního dne do války, nebo ji rozpoutaly, asi ve 279 případech. Ale to už vždy Američané válčili jenom na cizím území!

   Politickou atmosféru časů vzniku Československé republiky nám někteří současní “političtí velikáni” velice často pochvalně připomínají, a hrdě se zároveň hlásí k odkazu těch čelních politiků, kteří v době zrodu našeho nového státního celku stáli v čele našich národů. Jméno T.G. Masaryka, E. Beneše, ale i jména pánů Rašína a Švehly, jsou dnes připomínána téměř tak oslavně, jako jméno V. Havla. Ale jména M.R. Štefánika a pánů Kramáře, Stříbrného, Šrobára a Klofáče, zůstávají už bohužel v zapomnění. I když i oni měli na tom společném díle mnohé zásluhy.

   Sleduje-li rozumný člověk v mediích, i v reálu, vše co se děje a odehrává v naší zemi na politické scéně, musí si připadat jako divák nějaké dosud nezveřejněné absurdní hry Václava Havla. Neboť to, co slyší a vidí, je natolik absurdní, že jen těžko se to může rozumnému člověku zdát pravdivou realitou.

   Tak zvaná „oficiální veřejnoprávní media“ jsou zahlcována “zaručeně pravdivými informacemi”, nad jejichž pravdivostí člověku zůstává rozum stát. Ale pokud se člověk nad tím pořádně zamyslí, většinou se v něm probudí o té pravdivosti informací silné pochybnosti. A sleduje-li člověk, jak se to vyvíjí dál, je-li pozorný, po nějakém čase snad i narazí na malou noticku, která suše konstatuje, že v dané věci šlo jen o ne dost přesnou transkripci zprávy od anonymního zdroje. Ale to už se ta “zaručená informace” díky mediím stala pro většinu posluchačů nevyvratitelnou pravdou.

29.03.18

   Pavel Kopecký přináší komentář a nová zjištění ke kauze jedů vyráběných v ČR, které naši politici, držící „evropskou válečnickou kabinu“, samozřejmě nechtějí slyšet. Nebezpečná fraška na téma poslední velké protiruské provokace s jedem "novičok" nejenže pokračuje, ale každým dnem nabírá na síle. Rusko je postaveno na pranýř jako jasný viník, i když – jako obvykle – dosud nikdo nepřinesl jediný důkaz, že by stálo za útokem na bývalého agenta Skripala a jeho dceru v anglickém Salisbury. Naopak se ukazuje, že "česká stopa" není ani zdaleka tak nesmyslná, jak ječí „kavárna“ v pevné jednotě se svým nově nalezeným štamgastem A. Babišem. Pouze prezident Zeman, komunisté a SPD Tomia Okamury si zatím udržují chladnou hlavu – což pro Kalouska, Farského, Fialu a spol. je vlastizrádné.

   „Učím se shýbat nízko vaz a líbat důtky svého kata“, tak může si dnes naše republika deklamovat verše Svatopluka Čecha z jeho Písní otroka, protože se otrokem z vůle našich představitelů, pánů Babiše a Stropnického, skutečně stala. Právě v těchto dnech vyhošťuje totiž na pokyn malíčku britské premiérky Mayové tři ruské diplomaty.

P.C.Roberts

   Každý by dnes rád věděl, zda toto extrémně provokativní a nepřátelské obvinění Ruska, podporované washingtonským impériem, je či není předehrou k válce. Neexistuje totiž jakýkoli věcný základ pro prohlášení amerického ministerstva zahraničí, že „4. března použilo Rusko při pokusu zabít britského občana a jeho dceru v Salisbury nervový plyn“.

   Západní politici, a my s nimi ze solidarity(?), to děláme nejen obráceně., my dokonce ani neměříme, ale jen řežeme.  Na nedávná poučení jako bychom zapomněli. Cožpak našim politickým elévům a snad dokonce ani zkušeným matadorům již nic neříká zkušenost z Iráku, Libye, Sýrie a dalších států? S. Husajn má zbraně hromadného ničení, vykřikovali tehdy známí politici do celého světa, a může je vůči Západu použít. Již k tomu může dojít. A tak do Iráku západní koalice vrazila jako buldozer. A dodnes žádné zbraně hromadného ničení tam nenašla, ač všichni víme, jak přičinlivě se o to snažila. Ale vezmi chlup na dlani, když tam není. Že to stálo životy statisíce lidí a zničení infrastruktury státu, to jakoby nikoho dnes již ani nezajímalo. A poučení pro budoucnost? Snad jen to, že neustále opakovaná lež, ať již je fantasmagorická jakkoliv, se pro značnou část lidí stane snad až pravdou. Tedy i v budoucnosti se dá podobně postupovat.