Když 15. března 1939 němečtí fašisté uchvátili Československo, tak honem za několik dní nejen nám, ale i Evropě a světu, v Praze připomenuli svou sílu  největší vojenskou přehlídkou realizovanou mimo území Německa. Na kterou přijel i jejich vůdce Adolf Hitler. Byla to typická demonstrace síly, zacílená na zastrašování našich občanů i světové veřejnosti ! A co se stalo ? Veškeré pokusy občanů o protesty proti okupantům potlačili sami naši čeští četníci !

… házet cokoli. Vajíčka, nahnilá zelenina, kdeco. A je-li někdo při takové činnosti, pro někoho zřejmě bohulibé, přistižen, media mu za mlčenlivého souhlasu politiků nadšeně zatleskají a je to vyřízeno. Ale udělat něco takového proti amerikánské obrněné “návštěvě”, která k nám přijíždí po rytířsku ve slavnostní zbroji vyjádřit své přátelství, tak by z toho asi mohl být doslova mezinárodní průšvih. A pachatel by si prý mohl vysloužit i pár let kriminálu.

Holandsko, které má 6 % muslimského obyvatelstva, je od ledna nuceno utlumit svůj program “multikulturalismu”.

Holandská vláda má po krk toho, jak je hanobena muslimy a proto opouští zmíněný model soužití. Po dlouhém období "multikulturalismu", které nepřineslo nic, kromě povzbuzení muslimské imigrace a vytvoření paralelní společnosti, která škodí zemi, objevuje se teď nový projekt, který předložil parlamentu ministr vnitra Piet Hein Donner 16. června loňského roku a říká:

«Vláda sdílí nespokojenost holandského lidu s modelem multikulturní společnosti v Nizozemsku a vyjadřuje svůj záměr zaměřit své priority na základní hodnoty holandského národa.

V novém systému integrace budou hrát holandské hodnoty hlavní roli a proto vláda nebude dále trvat na modelu multikulturní společnosti. 

   Před několika dny opakovali v televizi  film: Jak dostat tatínka do polepšovny, který viděla snad většina národa. Tento film i opakovaně potěší svou laskavostí a krásou, neboť dokonale vystihuje klidnou a normální dobu žití. Ve filmu je mimo jiné  také vidět jak "maminka" - paní Jana Praisová - nařeže na zadek "synovi"  - Tomáši Holému - a mne napadlo, že stát se to dnes, byl by to vlastně trestný čin - týrání !

   Dříve bylo běžné, že tatínek či maminka, když to bylo nutné, naplácali svému malému rošťáčkovi na zadek. Stejně tak bylo běžné, že děti musely pomáhat rodině drobnou prací v domácnosti, nebo úklidem kolem domu. Dnes je to prohlašováno za zneužívání dětské práce a je to dokonce přímo trestné ! 

 Čtěte nyní ze "starých análů" :

"Největší chybou národa našeho od paměti lidské byla nesvornost; dějiny české pak list za listem ukazují, že byla i největším jeho neštěstím. Jakkoliv malý jsa počtem byl by velikými službami mohl prospěti celému člověčenstvu, mohl nyní z těch býti jichžto jméno se slaví, jichžto hlas platí v přední řadě; namísto toho stihnut přetěžkými pohromami upadnul v zapomenutí a dosud pracně domáhá se toho, aby v řadě národův evropských došel uznání. Neboť kdykoliv jal se budovat dílo veliké; rozpadnuv se mezi sebou buď ustal při samých toliko velikých začátcích aneb, co již učinil, sám opět zničil - až konečně svrhnuli naň i lešení, zpod něhož až po staletích s velikým namáháním dobyl co ještě na svět k životu ….”

Na Internetu si otevřete stránku strany NÁRODNÍ DEMOKRACIE a najděte si tam text Davida Hibsche "PÁTÁ KOLONA A MY". Jde o velice dobře přehledný text, hodnotící současnou situaci. nebude to pro vás ztracený čas !

   Ve všech našich médiích se objevila zpráva, že Sudetoněmecký  landsmanšaft  vyjmul ze svých stanov požadavek na vrácení majetku sudetským Němcům, zabavený na základě Benešových dekretů. Ale nezapomenuli zdůraznit, že Benešovy dekrety jsou již vyhaslé a že mají možnost požadovat navrácení majetku jen jednotlivci soudní cestou. Naše média jedním hlasem označila tento krok za vstřícný vůči České republice. Strana NÁRODNÍ PROSPERITA však tento počin pokládá jen za dýmovou clonu a vhazování písku do očí českých občanů. 

   To, že chodíme k volbám a volíme své zástupce do Parlamentu, ještě neznamená, že žijeme v demokracii. To, že volíme z více politických stran, ještě neznamená, že nevolíme to samé, bez ohledu na to které straně dáváme hlas. Politické strany se předvádějí v Parlamentu, přou a útočí proti sobě před televizními kamerami, ale v zákulisí se ruku v ruce dělí o to, co ještě našemu národu zůstalo. Že jsou všechny strany věcně stejné, to dokazuje i fakt, že se žádná z politických stran nikdy nevzepřela diktátu EU, i když bylo naprosto zřejmé, že EU prosazované zákony jsou mnohdy doslovně zhovadilé, protinárodní a omezující národní suverenitu. 

   Každý den se v mediích, především v těch veřejnoprávních, promenuje nějaký  ten "znalec Ukrajiny", nebo politik, kteří mají plná ústa nenávisti a obviňování Ruska a prezidenta Putina, požadujících zaslání zbraní pro kyjovskou vládu dosazenou Američany. V televizi se objevil  také místopředseda branného výboru Poslanecké sněmovny Ivan Gabal a byla to nádherná scénka, když se ujal slova. Kdyby to co říkal nebylo tak nebezpečné, tak by to vyvolala jen útrpný úsměv. Dělal ze sebe velkého "chlapáka" a už na něm chyběly jen vojenské maskáče, jaké nosil "tvrďák", bývalý ministr vnitra Gross. 

    Svět, kontinenty, země, národy, lidská společenství, se už od konce minulého století potácejí v problémech a ačkoli si to většina lidí vůbec neuvědomuje nenápadně cosi rozleptá vše, co kdy bylo lidstvem a lidmi vytvořeno. A zároveň se političtí “stoupenci světového sjednocováni” snaží o vytváření vícečlenných mnohonárodních umělých státních celků, přesvědčujíc přitom jejich obyvatele, že vše konají jen pro jejich dobro, neboť jen v takovém spojení bude všem zaručeno společné mírové soužití. Ale přitom souběžně pletichářsky podněcují rozmíšky s těmi “sjednotiteli”, ve kterých už předem vidí budovatele budoucí nepřátele. A tam, kde již se takové umělé nadstátní celky vytvořily, mezi jejich vrcholovými představiteli, pro které moc nad jinými je opiem, to jiskří, vzájemné konflikty se množí a narůstají až do situace, která už nemá k ostrému konfliktu s použitím hypermoderní vojenské techniky daleko …

   V září 2012 proběhl na ČT2 pořad s názvem: Pašeráci knih. V celém pořadu proběhlo mnoho zajímavého o boji lotyšského národa za svoji suverenitu a mateřský jazyk. Úředním jazykem Lotyšska byl totiž ruský jazyk, který byl Lotyšům vnucován celá desetiletí sovětskou mocí v dobách okupace jejich země. A tam mimo jiné k tomu jedna Lotyška řekla: „Lidé, kteří si neváží svého mateřského jazyka a snaží se do něj zavádět cizí prvky, by měli zemřít, včetně jejich dětí.“  Dále ještě řekla: „Není ubožejšího národa než toho, který ztratil svoji půdu, zvyky a svoji řeč.“ Co vedlo tuto paní k takovým myšlenkám? Tato moudrá paní si zřejmě plně uvědomuje skutečnost, že národ je živým beztřídním útvarem, kde jednotlivec, aby mohl žít a přežít, potřebuje ostatní příslušníky svého národa. A ten, kdo narušuje celistvost národa, je jako rakovinná buňka, která napadá celý organismu. Takovou buňku je třeba odstranit.

   Úděsné životní podmínky starých a bezmocných lidí žijících v ubytovně v Přerově překvapily i jinak otrlé televizní diváky. Staří lidé, někteří i bez končetin žijí v podmínkách připomínající životní podmínky v chudobincích z první republiky. Tento stav však není v ČR nijak ojedinělý. Když k tomu přidáme desítky tisíc bezdomovců a další sta tisíce důchodců, kteří dnes a denně řeší problém zda mají zaplatit nájem a nebo raději nejzákladnější životní potřeby, energii a k životu nutné léky, nám jasně dokazují, že se propadáme do chudoby. Hrůzné na tom všem je, že většina těch, na které padá osudová chudoba, nemají ani sil, ani prostředků pro to, aby se tomu dokázali vzepřít. Stáváme se konečně " světovými". Stejně jako USA a EU budeme státem, kde roste počet naprostých chudáků, kteří nemají peníze na jídlo, bydlení a zdravotní péči a na druhé straně čím dál více bohatne úzká skupina boháčů-oligarchů. Toto jsme před rokem 1989 neznali.    

    K otázce prolomení těžebních limitů v uhelných oblastech již byly popsány vagony papírů a pro politiky i novináře se to stalo vítaným tématem, zvláště ve chvílích kdy přestávali být středem pozornosti veřejnosti. Spoléhali totiž na “občanskou zapomnětlivost”, která jim umožňoval dostatečnou “názorovou flexibilitu”. A ono jim to vycházelo a vychází ! Kdo by si také pamatoval byla-li snad paní poslankyně či pan poslanec před půlrokem proti prolamování uhelných těžebních limitů, nebo pro, když nyní hlásá pravý opak ? Vždyť až na pár odborářů a horníků nemá občanská veřejnost o těžební strategii a s ní spojených problémech ani páru. Stejně jako o tom co vytvořilo základy problémům se kterými se teprve dnes potýkáme.