Autor: David Hibsch | 23.6.2014 - Zveřejněno na této stránce se souhlasem autora a strany Národní Demokracie.

   Když bylo před lety nastoleno téma tzv. registrované partnerství, setkával jsem se u piva s kamarády „ženáči“ a řeč se občas stočila i na manželky. Mnozí z nich drželi hlavu v dlaních a vyprávěli tragikomické historky, jak tuhle probírali registrované partnerství se svou drahou polovičkou a téměř vždy to skončilo hádkou. Manželky totiž soucítily s  homosexuály a přály jim vše dobré, tedy registrované partnerství a zlobily se na své manžely, že se jim na tom něco nezdá. Zajímavý úkaz. Člověk by si myslel, že by ženám mohlo naopak vadit, že mohou mít v lásce konkurenci, třeba v sousedovi od vedle. Že jim nebude příjemná představa, že jednou přijdou z nákupu a jejich manžel bude v objetí s mužem a oznámí jim, že odchází od rodiny neb se konečně našel. Jenže takto ony neuvažují. Kladl jsem si tehdy otázku, proč se převážně ženám zdá registrované partnerství jako dobrý nápad a co za tím je. Po nějakém čase jsem tomu snad přišel na kloub. Za daných okolností mediálního uragánu to bylo vlastně přirozené, byť smutné.

    Starou českou báji o praotci Čechovi a o zemi jenž mlékem a strdím oplývá, už pomalu dnes již jen málokdo zná. Vychvalovat mléko ? Kdepak, ta namodralá tekutina, kterou nás nyní zásobuje naše tržní hospodářství, si pochvaly moc nezaslouží. Jsou přece jiné lákavější tekutiny. Ale i v těch si doba už zařádila. Na nějakou tu staročeskou medovinu, z toho strdí vyrobenou, již člověk narazí nanejvýš s povídkách Svatopluka Čecha, ale ty už dnes také jen málokdo čte. A i náš rum, díky novým trendům Evropy, přestal existovat. I když naštěstí  jen v názvu a svou chuťovou podstatu si zachoval. Alespoň ten nepančovaný. Ale v módě již také není. Nějaký čas jej vytlačila vodka, pak knížecí “Becher” a teď zas jsou to samé exotické “drinky” a “whisky”. Jen to naše české pivo, které dávno díky privatizaci z velké části v rukách českých už není, se pořád ještě drží. Zkrátka časy se mění a s nimi i báje.

    Kdysi lovecká zbraň australských domorodců, nyní dětská hračka. Ale jak se ukazuje existuje i “slovní bumerang”. Stejně účinný jako ten dřevěný a stejně nebezpečný. Je-li hozen a cíl není trefen, vrací se nazpátek a sražen je často ten, kdo jej vyslal. Dneska se s takovým “slovním bumerangem” můžeme setkat překvapivě často. A nemusíme jej nějak pracně vytvářet. Stačí, má-li někdo nějakou dobrou myšlenku o níž si myslí, že by mohla přinést něco všeobecně prospěšného uskuteční-li se, a vyšle ji k některému z mocných. K někomu, kdo právě má na svědomí něco z toho co šlo na základě té myšlenky poopravit či přímo napravit. Takový “cíl” na 100% té myšlence uhne a ta se obloukem navrátí k výchozímu místu a rozbije hlavu toho, kdo ji hodil.

   Maďarský premiér, dle toho co zveřejnila media, řekl: “Naše budoucnost není v Evropské unii. My se nyní pokoušíme najít způsob zorganizování společnosti, jenž bude odtržen od dogmat a ideologií západní Evropy.” Upozornil také na to, že v zemi (Maďarsku) působí různé "neziskové organizace” a také různí političtí aktivisté, prosazující zahraniční zájmy, za finanční podpory ze zahraničí, což není většinou maďarských občanů přijímáno s nějakým nadšením.

   Lidé pomalu střízliví z povolební kocoviny, té parlamentní i té bruselsko-evropské. Mozek se pomalu z míst méně důstojných vrací tam kde má být, do hlavy, a lidé sami zjišťují, že opět byli nepoučitelní. To, že lidé volili “ČSSD” a  “Ano” miliardáře Babiše v domnění, že jsou spásou našeho národa je přinejmenším udivující. A vůbec je na pováženou, že ještě  někdo může volit separatisty, kteří se  překabátili a odtrhli od “KDU-ČSL”, aby vstoupili do TOP-09 společně s hvězdami, jako jsou: Drábek, Parkanová, Kalousek i jeho výsost předseda “TOP-09”,  či přímo “ODS”,  i  staré aparátčíky Kasala, Svobodu a další zasloužilé členy pocházející ještě z dob “Národní fronty”, schovávající se za nevinou tváří jejího předsedy KDU-ČSL Bělobrádka, a to vše po více jak 20 letech  zkušeností s těmito stranami ?  To je už případ na pováženou a mnohým lidem už to silně připomíná jistou diagnosu.

   Stále stejná, stále lokajsky poplatná. Melou pořád to samé, pilně nás přesvědčují, že další ekonomické a politické sankce proti Rusku jsou jediným a tím nejlepším řešením, pokud má nastat klid. A ty jejich předpovědi do budoucna podle nichž již Rusko brzy dospěje k totálnímu hospodářskému krachu, z těch vysloveně čiší zaprodanecká nenávist proti všem kdo nechce jejich přesvědčení akceptovat. Předhánějí se v tom kdo si vymyslí ještě větší zhovadilost a kdo ještě víc vleze Bruselu a USA do pozadí.

Motto:

Člověk, který vytvoří a zabezpečí řádně rodinu a který také něčím přispěje

 pro prospěch své obce I vlasti, zaslouží úctu všech dobrých spoluobčanů.

   Že media vlastněná miliardáři, kteří bůh ví jak k těm miliardám přišli, ale i z našich daní placená media veřejnoprávní, jsou pod taktovkou dirigentů z EU a jejich lokajů v ČR je veřejně známé. To nikoho asi nepřekvapí. A jest také veřejně známo, že všichni tito mediální odborníci a experti "na cokoliv", se rádi ve svatém zápalu boje proti rasizmu bijí v prsa a varují nás před neuváženými odsudky lidí jiného světa. Dnes už stačí, aby se někdo z nás starousedlíků vlastní země zamračeně podíval na nějakého exotického cizince, nebo na "nepřizpůsobivého", a už aby se bál, že bude nařčen z rasizmu.

   Naši zákonodárci a vládní představitelé se snaží lidi přesvědčit, že vojáci, kteří přijdou o život na zahraničních misích, nezemřeli zbytečně, že zemřeli za vlast. To ale je pokrytectví, které sami šíří hezky z bezpečí svých sídel od přeplněných stolů a jsou včetně rodin přitom opečováváni ochrankou. Jejich blízcí neumírají někde daleko na cizorodém bojišti, jejich životy nejsou ohroženy. Ti naši vojáci, kteří přišli tam v dáli o život, byli pouhými žoldáky, placenými z našich daní, a bojovali za zájmy USA a EU. Ne za zájmy našich občanů ! 

   Ta naše ubohá veřejnoprávní televize se spolu se svou včetně bezrukou radou opět předvedla! Je vidět, že to nemají lehké, chtějí-li se zavděčit všem těm rádcům a poradcům našich vládců, ale samozřejmě i těm světovým! Mají to složité rozhodování, chtějí-li se zachovat natolik, aby z toho něco káplo. A za takové situace pro ně nějaké naše národní tradice musejí ustoupit do pozadí. *** Aby naši mohli navštívit pozadí jiná. ***  A tak v den našeho oficiálního státního svátku, v den výročí upálení Mistra Jana Husa, zůstaly její obrazovky neposkvrněny tradičně v ten den po léta uváděným českým historickým filmem režiséra Otakara Vávry z roku 1954 “Jan Hus” !

   Logika je přežitek, ale buďme optimističtí. Naše závislá media dostala asi nový úkol. Informovat veřejnost o domácím dění optimisticky. Například: Sanitky převážející polomrtvé pacienty a nemocnice, které odmítli pacienty převzít, se chovaly správně a nepochybily. Exprimátor Liberce a tři jeho kolegové, kteří byli obviněni z nezákonné transakce s nemovitostmi, byli shledáni nevinnými, nebyl prokázán úmysl. Přichází "růst" ekonomiky a nezaměstnanost se snižuje. Jsme také optimisticky informováni o nárůstu miliardářů v našem státě. Lidé více utrácejí, atd. atd. Údajně se máme lépe, ale počet osobních bankrotů roste. Máme "nezávislé soudy", ale ti "nahoře", pokud se před tyto soudy dostanou, jsou za rok dva, až vše vyšumí", očištěni " a požadují milionové odškodnění. "Běžní" lidé jsou na základě přibývajících dalších a dalších zákonů a vyhlášek trestáni a sankcionováni. 

    Dostáváme mailem řadu poznámek, návrhů a připomínek a někdy i celé texty k posouzení, nebo jen pro inspiraci. A stává se, že takový text nám přijde hned od několika přátel z různých koutů republiky. Takové texty, jsou-li opravdu hodnotné a vycházejí-li z reálných faktů, většinou doporučíme dalším našim příznivcům.  Ale stane se, jako se stalo právě nyní, že je to text natolik závažný, že se přece jen rozhodneme z něho citovat na naší stránce alespoň to nejpodstatnější. Dnes jde o citace z textu spisovatele M. Kašparů s titulkem “Co se stalo s naší dobou “. Je to tak hluboké zamyšlení, že si jej nedokážeme ponechat jen pro sebe. 

    Nic není tak jednoduché, aby to bylo vždy jednoznačné. A platí to zejména v právní oblasti. Například trestní zákon praví, že ten kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení republiky jiného usmrtí, anebo se o to pokusí, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trestem. Ale platí-li to třeba pro 300 milionů lidí, zpravidla se mezi nimi najde jeden, pro kterého to kupodivu neplatí. A opět je to zpravidla někdo vysoce postavený, zkrátka žádný obyčejný kmán.

   Zrušení základní vojenské služby a vytvoření profesionální armády, to je také jeden z “darů”, jímž nás sametový Havel ve jménu nových svobod obdařil. Ti jichž se to již netýkalo tento jeho zřejmě západem iniciovaný a dobře promyšlený tah přešli bohužel bez povšimnutí. Ale pro mladé “kandidáty mužství”, které Havlovi agitátoři přesvědčovali, že čas strávený při základní vojenské službě je časem zbytečně ztraceným, to byla senzace. A stejně jako oni to s jásotem uvítali probouzející se pacifisté, pro které každý armádní důstojník byl opovrhovaným “lampasákem” bez kterého se společnost obejde. A nikdo si přitom neuvědomoval, že i v nově vytvářené profesionální armádě ti “lampasáci”  budou zas existovat, stejně jako dřív. Nejen noví, ale i ti staří, kteří ochotně vymění dres.  

    Kopírování toho, co už jiný vymyslel, zavedl či udělal, je jak se zdá oblíbenou hrou velkých vládců a politiků. Zejména těch, kterým vlastní invence a tvůrčí schopnosti chybějí. A dokáží tuto svou hru uplatňovat nejen ve svých písemných i slovních projevech, ale i při organizaci věcí veřejných ve velkém. Tak jako Adolf Hitler okopíroval své koncentráky podle sovětských gulagů J.V. Stalina, tak ty Hitlerovy za své převzali naši poúnoroví komunisté a udělali z nich pracovní lágry u příbramských uranových dolů, kde jim “nepohodlní protirežimní jedinci” kutali a třídili bez všeho zabezpečení radioaktivní uranovou rudu, kterou to naše nové poúnorové panstvo zasílalo jako svůj “desátek” sovětským soudruhům. Ty lágry samozřejmě soudruzi dobře zabezpečili ploty s ostnatým drátem, aby se jim náhodou někteří muklové nevydali bez dovolení na vycházku někam do světa.