MAĎAŘI UŽ VĚDÍ ...

   Maďarský premiér, dle toho co zveřejnila media, řekl: “Naše budoucnost není v Evropské unii. My se nyní pokoušíme najít způsob zorganizování společnosti, jenž bude odtržen od dogmat a ideologií západní Evropy.” Upozornil také na to, že v zemi (Maďarsku) působí různé "neziskové organizace” a také různí političtí aktivisté, prosazující zahraniční zájmy, za finanční podpory ze zahraničí, což není většinou maďarských občanů přijímáno s nějakým nadšením.

   Podle premiéra Viktora Orbána by národní stát, za jaký on Maďarsko stále pokládá, by měl být založen především na rozhodování občanů a výsledcích jejich práce. V konkrétním případě Maďarska by měl být také státem, který si bude ctít národní křesťanské tradice, svobodu i lidská práva a bude zároveň vůči ostatním zemím ve své produkci také konkurence schopný.

   Národní Prosperita k tomu dodává: “Národní stát nesmí být spoután úrokovým otroctvím zahraničních bank, musí být obranyschopný a samozřejmě i sociálně spravedlivý.” Což, jak se nám zdá, není pro některé mocenským syndromem nakažené euro-unijní politiky ta “pravá parketa”. Proto nyní, to co maďarský premiér Orbán vyjádřil nahlas, vyvolalo v řadách obhájců liberálního systému unie doslovné zděšení.

   Pravdou přitom je, že tolik vrcholnými politiky vychvalovaný systém Evropské unie přináší jen aristokratický přepych pro "elity" a otroctví a bídu pro ostatní. S opravdovou demokracii má společného pramálo. Zcela logicky se po prohlášení pana premiéra hned ozvaly v samotném Maďarsku silně vzrušené kritické hlasy tamních socialistických   přisluhovačů Bruselu,tedy těch, kteří když byli u moci, Maďarům po léta lhali a zbídačovali je. A ještě větší křik zazněl samozřejmě z Bruselu, kde politickému panstvu došlo, že může být nenapravitelně   ohrožena jejich takzvaná liberální doktrína, což by to mohlo ohrozit 40 000 Bruselských byrokratů a připravit je o jejich mnoha milionové platy.

   Téměř ve všech světových mediích byl premiér Orbán okamžitě nazván šílencem, vlastizrádcem, fašistou, a chyběla už jen označení “extrémista” a “separatista”. A základním aspektem všech těch proklamací byla obava o maďarskou demokracii. Z Bruselu takové “zděšené hlasy” zaznívaly i od těch, kteří zjevně o Maďarsku vědí jen to, že je někde tam na východě. Je zajímavé, jak ta dnešní tak zvaná "elita" je okamžitě agresivní a vulgární ve svých projevech stejně, jako naši "pravdoláskaři ", pokud se někdo rozhodne, že nebude tancovat podle jejich not a scénářů. A ta obava o demokracii, ta je opravdu dojemná.

   Demokracie má mnoho podob. Vždyť i mnozí diktátoři dokáží bez uzardění hovořit o své vládě jako o vládě demokratické. Pokud se dokážete zamyslet nad demokracií v naši republice, tak zjistíte, že lze u nás hovořit jen o " jakoby-demokracii" a to již od roku 1948. Po kterém si sice lidé mohli volit, ale vybrat si mohli jen ze stran Národní Fronty. A dodnes u nás sice lidé mohou přijít k volbám a svobodně dát svůj hlas některé z kandidujících stran, ale to je vše. Nahoru se vždy protlačí mediálně a finančně patřičně zabezpečené strany, které po volbách vytvoří tzv. “kočkopsa”, to jest koalici, která začne uskutečňovat jakýsi programový slepenec, v němž jsou upřednostňovány především zájmy zúčastněných stran. A zájmy celé společnosti zůstávají povětšinou v pozadí pozornosti, vždy z ryze objektivních důvodů, především finančních.

   Skutečná demokracie, tak jak ji vidí Národní Prosperita, staví na rovné příležitosti každého kandidujícího subjektu, požaduje ve sdělovacích prostředcích stejný prostor a pro všechny to, aby každý hlas měl stejnou váhu a každý kandidující subjekt za něho dostal patřičný státní příspěvek bez ohledu na to, kolik procent kandidující získal. Ten tzv. “Státní příspěvek za hlas”, který přece jde z prostředků daňových poplatníků, nasměrovali voliči svým hlasem k jmenovité straně a jmenovitým kandidátům a proto, přestože jejich kandidátka třeba neuspěje, nelze je přidělovat jiným. Ale naše realita je taková, že v současnosti se hlasy "různými" koeficienty násobí, dělí a odčítají, aby si posléze hlasy   odevzdané pro strany „státem nežádoucí” rozdělily strany, mocí podporované. Samozřejmě za hlasy takto "ukradené" pak stranám vítězným tyto spekulativně získané prostředky poskytují pro upevnění jejich moci výhodnější startovní pozici. Takže malé strany a hnutí  nedostávají nic a ještě musejí platit volební kauce. To je demokracie? Ne to je jenom smutná parodie na demokracii. Stejně nepochopitelná, jako jsou všechna ta prapodivně proslavovaná dramata Václava Havla. Podle nás se premiér Orbán ptá správně. Proč žít v takovém systému a nenastavit si takový, který uspokojí celý národ ?