VZDĚLÁNÍ, NEBO VZDĚLANOST ?

   Málokdo si dnes uvědomuje, že mezi vzděláním a vzdělaností je velký rozdíl. Že dosažený stupeň vzdělání, a na něj navázané tituly, jsou jen povšechným ukazatelem, kdežto vzdělanost člověka závisí na tom, jak člověk dokáže své vzdělání vylepšovat a potom dál uplatňovat v praktickém životě.

   Bohužel po živelně rozjásaném “listopadu 1989” se oblast vzdělávání, to jest školství, dočkala ne vždy zcela uvážlivých změn. Ve snaze dosáhnout rychle vyšších počtů absolventů středních škol schopných pokračování na školách vysokých, byl novými reformátory iniciován lavinovitý nárůst počtů středních škol gymnasiálního typu a zároveň byly do pozadí zatlačovány klasické průmyslovky a učňovské školství rychle zanikalo.

   Ve školách 1. i 2. stupně došlo k výrazným úpravám osnov, do nichž byly zbrkle implantována výuka cizích jazyků, na úkor klasických zásadních předmětů. A i u vysokých škol, zejména u VŠ technického zaměření byl rozsah studia částečně omezován vzhledem ke snižování státem přidělovaných finančních prostředků na provoz. Celkovým výsledkem všech těch reforem, které víc to naše školství deformovaly než posouvaly vpřed, byl následný pokles výsledných znalostí absolventů, žáků i studentů.

   Dnes musíme s politováním ale také konstatovat, že nám zároveň klesala i vzdělanostní úroveň aktivní části naší společnosti a s ní v závěsu i úroveň některých profesí. Byl to vyvoláno mimo jiné i tím, že v novém hospodářském systému kapitalistického typu mnozí podnikatelé, např. v obchodech a službách, začali upřednostňovat zaměstnávání méně kvalifikovaných a tím pádem levných pracovních sil, mnohdy jen spoře zaučených bez odborné kvalifikace, které si navíc často přiváželi ze zahraničí.

   Bylo-li toto vše cílem těch kteří ty reformy iniciovali a organizovali, nebo byl-li to důsledek jejich osobní nedostatečné vzdělanosti i nedostatku empatie, to jednou posoudí budoucí generace. Ale již dnes mnohé ukazuje, že úroveň celospolečenské vzdělanosti upadá. 

NÁRODNÍ PROSPERITA