Zažil jsem svobodu.

Chci, aby moje děti měly šanci ji ještě ochutnat.

    Zažil jsem dobu, kdy auta měla pořádné motory. Policajt se na vás usmál, když jste na chopperu neměli helmu. Cigáro jste si, věřte nevěřte, zapálili v hospodě. Holky a kluci věděli, co a proč mají dole a neměli v tom bordel.

   Zažil jsem dobu, kdy byly jen dva druhy záchodů. Každý věděl, který si má vybrat a ani vteřinu o tom nepochyboval. Holky věděly, že jsou holky. A dokázaly toho pořádně využít. V soutěži krásy se soutěžilo o krásu. Nerozhodovala barva pleti, nějaký handicap nebo tíživý sociální původ. Nikdo neřešil, jestli jsou ty holky ekologicky uvědomělé a sají papírovým brčkem. Prostě šlo o krásu. Krásu těla. No a kluci věděli, že jsou kluci. Když si dali po tlamě kvůli holce, nikdo z nich si nešel s brekem stěžovat, že prohrál a rozlili mu sojové latté. V soutěžích pro kluky vyhrál ten nejrychlejší, nejchytřejší a nejsilnější. Nikdo neřešil, jestli soupeř nemá náhodou z minulosti nějakou společensky závadnou fotku. Kdo prohrál, ten prostě věděl, že prohrál. Nic jako výhra pro všechny nebylo. Výhra jednoho i prohra druhého byly uchopitelné hodnoty a skvěle motivující do života.

   Zažil jsem dobu, kdy ochrana přírody znamenala zvednout zadek po práci nebo po škole a jít do přírody něco dělat. Ne vykašlat se na školu nebo práci a jít řvát do ulic na jiné, kteří ten mejdan ze svých daní platí. Záškoláctví bylo na dvojku z mravů a áčko v práci na vyhazov. Učitelé učili a nemuseli vyplňovat milion papírů. Když děti ve škole šikanovaly spolužáky a měly průšvih, rodiče jim doma přidali a nechodili do školy řvát na učitele. A když někdo neměl na to, aby školu dal? Nedostal pečovatelku. Šel na zvláštní, kde mohl alespoň někdy vyhrát mezi sobě rovnými. Když někdo dotáhl studia až do konce, měl získaný vysokoškolský titul váhu a respekt ve společnosti. Lidé se vybírali podle toho, jestli něco umí, nikoliv podle papíru, razítka, názorů na klima, obsahu klimaticky akceptovatelné stravy, postoje k plastu, k šestapadesáti pohlavím nebo anomálním menšinám, ovládajícím většinu.

   Zažil jsem dobu, kdy veřejné domy nebyly z veřejných dotací desetkrát předražená místa pro alternativní kulturu, kam nikdo nechodil. Kde si pár umělců mohlo za cizí peníze hrát na elity a morální kompasy. Byla to místa, kde převážně ženy nabízely služby převážně mužům. Tak jako tisíce let před tím. Jenže pak chtěl někdo předělat lidi. Bůh ví, jestli měl vůbec na něco jiného než kecat cizím lidem do jejich životů, zatímco ten jeho nudný nestál za nic. Státu a společnosti nakonec škodí stále větší bordel v politice, ne bordel mimo ni.

   Zažil jsem dobu, ve které když vás někdo podvedl, vyřídili jste si to. Když to bylo větší, nebyly žádné drahé programy ve věznicích, které plní ve skutečnosti funkci magnetu na návrat do basy. Basa byla basa a jen bláznovi by nevadilo, kdyby se tam vrátil. Dnes pachatele omlouvají nedostatkem péče společnosti o ně, zatímco v obětech vyvolávají pocit společenské viny.

   Zažil jsem dobu, kdy k rychlým a silným autům a motorkám na závodních okruzích patřily krásné ženy okolo. Kdy děti chodily rodičům do hospody pro pivo a do trafiky pro cigára a nikdo se tomu nedivil. Kdy na dětském táboře byly děti špinavé, hygiena nebyla zrovna ze žurnálu, ale děti byly šťastné. Kdy lidi říkali to, co si mysleli. Na plnou hubu a bez obav, že je za tu upřímnost bude někdo řešit. Nebáli se o práci pro své názory, a když chtěli začít něco podnikat, vyrábět nebo nabízet služby, nebylo milion papírů a úřadů, které by jim to už předem znechutily.

   Zažil jsem devadesátá léta minulého století. Dobu, kdy vznikla samostatná republika. Odešli jsme z východního bloku a nebyli v EU. Byla to nádherná doba. Jsem rád, že jsem ji mohl zažít. Zažil jsem svobodu a chci, aby ji mohly ještě ochutnat i moje děti. Zpomalme její krádež, zastavme její likvidaci. A když to časem jen trochu půjde, vraťme lidem jejich ukradenou svobodu zpět. 

                                                                                  František Matějka – sobota 21.9.2019 21:36