PROFESIONÁLNÍ SEKÁČI

   Termín “sekáči” už najdeme nanejvýš ve starých českých venkovských románech, nebo je můžeme i vidět u nějakých konzervativních chalupářů a ochránců přírody, zabývajícími se zachraňováním nějakých produkčně nevyužívaných lučních porostů, na kterých se nachází nějaké chráněné rostliny. Ale přeneseně se “sekáči” přece jen ještě vyskytují, a dokonce dost početně, mezi politiky a lidmi hledajícími popularitu u veřejnosti.

   A čím se vyznačují a jak je poznáme? Podle toho, jaký rytmus řeči používají, když je osloví redaktor rozhlasu a předstrčí před ně mikrofon. To ihned zbystří, nadechnou se a spustí spršku slov, vyslovovaných rázně s důrazem jednotlivě a oddělených kratičkou pomlkou. U každého slova s důrazem na první písmeno. Například: “My. - Musíme. - Jasně. - Dát. - Najevo. - Že. - Co. - Jsme. - Slíbili. - Také. - Splníme!” Když si pustíte stanici “radio plus” určitě tam na takový rozhovor vždy natrefíte. A jaký to má smysl? Stalo se to žargonem, kterým oslovený dává zřetelně najevo s jakým úsilím a jak důrazně bere svoji práci! Najevo, že na nějaké rozvláčné úvahy není čas, že je třeba věci řešit rázně a co nejrychleji.

   Ale pro rozhovory před kamerami TV, anebo zachycenými pro TV přenos ve sněmovně, to neplatí. U takových rozhovorů nastupuje vyumělkovaná rozvážnost, při které se slovy nešetří a která má divákům i posluchačům dát najevo, že se oslovený k projednávané věci hluboce a zodpovědně zamýšlí. A ti, kteří takový záznam sledují si ani nepovšimnou, že celý ten slovní vodopád byl věcně hluchý, že to byla jen “kecafonní exhibice”. Někteří poslanci jsou v tom přímo dokonalí a dokáží tak přesvědčivě hovořit bez zadrhnutí i hodinu a více.

   Obojí je novým stylem, který nahrazuje a u většiny zakrývá osobní neschopnost řečníků řešit věci věcně, stručně a opravdu promyšleně. Což je práce, která zvláště politikům zkrátka moc nevoní ...

NÁRODNÍ PROSPERITA